Neodcházej!

Po dlouhé době. *nenápadně kontroluje po jak dlouhý době a dramaticky si odkašle* :D Takže zlata, i když vím, že mluvím do vzduchu - ahoj vzduchu -, tak musím říct alespoň nějaký ten předkec.  Po půl roce – já vím, jsem dokonalá, to mi říkat nemusíte – přidávám naprosto novou povídku, kterou jsem dopsala před… *chvíle dramatického ticha*Před pěti minutama. A vlastně, ona to ani povídka není. Abych byla přesná, tak jedná se o tripple drabble – neboli drabble, který se skládá ze 300 slov -. A světe div se, já jsem vážně napsala přesně 300 slov. Stal se zázrak.

A ještě… je to tak trochu – hodně – depresivní povídka. O odchodu, ale ne Hannieho. Takže muhehe… i když jsem ho tam chtěla strčit, ale nakonec ne. A je na trochu divný pár, i když… já si je dokáže až moc dobře představit. :D

P.S. nějakej ten obrázek potom přidám, až na to budu mít nervy.

Název: Neodcházej!

Fandom: Super Junior

Pár: Leeteuk/Kibum

Varování: lehce depresivní

Věnování: Všem 

„Miluji tě,“ zašeptá ty dvě slova, která jsem chtěl tak dlouho slyšel. Vytryskly mi slzy z očí. Proč to říká, proč to říká zrovna v tuhle chvíli?

„Neříkej to!“ odpovím mu stejně potichu. Nedokážu mluvit nahlas, i když jsem to chtěl zakřičet. Dát těm slovům důraz.

„Omlouvám se ti, ale takhle to bude lepší.“ Zakroutím hlavou. Ne, to teda nebude a on to moc dobře ví. Ví, jak tohle nakonec dopadne. Že sám sobě lže, že se bude jen trápit. Stejně jako já. Stejně jako ostatní. A jak to tak vidím, tak mu to je asi jedno. Podívám se na něj ublíženým výrazem. Sklopí hlavu.

„Nedívej se na mě tak. Už jsem se rozhodl, on taky odchází, nebudu sám. Sice vám to bude vadit, ale ne dlouho. Půjdete dál, stejně jsem nebyl ničím výjimečný,“ řekl mi odhodlaně. Má cenu vůbec znovu kroutit hlavou? Stejně si to nenechá rozmluvit.

„Byl, pro mě jo,“ podívám se na něj přes závoj slz. Skousne si ret.

„Já vím, ale i ty na mě zapomeneš. Stejně se k sobě nehodíme.“

„To není pravda!“ zvednu trochu hlas, až mě to samotného překvapí.

„Teukie, já vím, že mě miluješ, ale to přežiješ. Nejsem první a ani poslední, koho miluješ. Najdeš si někoho lepšího. A nic na tom nemění fakt, že i já tebe miluji. Oba půjdeme dál.“

„Prosím,“ zašeptám znovu, ani neví jak mě jeho slova raní. Copak nevidí, že já nechci nikoho jinýho než jeho?

„Odcházím, měj se tu dobře. A postarej se o to, aby se vám nic nestalo. Budu vás navštěvovat, přísahám.“

„Slibuješ?“

„Jo,“ naposledy se na mě usměje, potom vykročí ven z pokoje. Nemám sílu na to, abych ho zastavil. Čekám, až se ozve zvuk zavíraných dveří, nakonec zaklapnou. Svezu se na zem. Odešel. On vážně odešel.

„Kibume!“ zakřičím do ztichlého dormu zoufale.